BEZ VÝBORNÉHO BRUSLENÍ SE DNES NEPROSADÍTE!
"KDO JE NEJRYCHLEJŠÍM NEBO NEJLEPŠÍM BRUSLAŘEM NHL?"
Má se za to, že hokej je nejrychlejším kolektivním sportem na světě. Takže nejen mnoho odborníků, možná ještě více fanoušků, hledá odpověď na otázku, kdo je nejrychlejším nebo nejlepším bruslařem NHL? Hokejovému bruslení se věnuji několik let, ale jednoznačnou odpověď nemám. Zjistil jsem totiž, že při vyřčení slovních spojení „nejrychlejší bruslař, nejlepší bruslař“ má každý asi jiné představy. Odpovědi se hledají prostřednictvím specializovaných testů, srovnávacích analýz či dovednostních soutěží. Jedna taková proběhla při lednovém Utkání hvězd NHL v Los Angeles. Viděli jsme mnoho zajímavých a divácky atraktivních soutěží, ale startuje v nich pouze zlomek hráčů z NHL. Říká se, že nejlépe bruslí Finové nebo Švédi, tvrdost v osobních soubojích mají Kanaďané či Američané, šikovné ruce Rusové. Já to tak nevidím. Nemám oblíbenou zemi či tým, ke kterým vzhlížím, nemyslím si, že je dobré kopírovat nějakou cestu, byť vypadá sebelépe. Dívám se na to, jak to dělají ti „nejlepší z nejlepších“, a z toho se snažím ve svých trénincích vycházet. Musite to umět naučit konkrétního hráče a i z tohoto důvodu prezentujeme výhradně naši vlastní práci. Pěkně o tom mluvit umí dnes kde kdo...
Ukázka transferu dovedností u "prvního studenta" naší akademie
Líbí se mi bruslení Connora McDavida, „ruce“ Patricka Kanea, střela Patrika Laineho, osobní souboje v podání Sidney Crosbyho nebo úspěšnost v koncovce Alexandra Ovečkina. Co na tom, že je každý jiné národnosti. Pokud se zaměříme na bruslení, v minulosti zanechali výraznou stopu Mike Gartner, Wayne Gretzky, Paul Coffey, Sergej Fjodorov, nyní na ně navazují hráči s komplexními bruslařskými dovednostmi, jakými jsou Crosby, Ovečkin, Kane či mladíci, kteří posunuli bruslařské dovednosti a rychlost ještě na vyšší úroveň - Connor McDavid, Jack Eichel nebo Dylan Larkin. Symbolicky jsem začal výčet dlouhodobým držitelem rekordu v soutěži „nejrychlejší bruslař NHL“ a skončil mladíkem, který tento Gartnerův rekord v loňském roce překonal.
Hokejové bruslení chápeme jako komplexní dovednost, při níž hráči při svém pohybu ve hře reagují na vývoj situace a pohyb všech hráčů na ledě, čímž se dostávají do časoprostorového, ale i tělesného tlaku. Tomu pak přizpůsobují své bruslení. Každá situace je jedinečná, a proto se jedná o velmi rozmanitý soubor bruslařských dovedností. Bruslení tudíž nelze chápat izolovaně, ale v provázanosti s herním myšlením a rozhodováním v závislosti na vývoji hry, s místem, ve kterém se hráč pohybuje. Právě tento mix zvládnutých dovedností dělá z výborných bruslařů výjimečné hráče.
Ukázka naší práce z bruslařských campů
Pokud se zaměříme pouze na bruslení a měřitelné věci, je třeba se zamyslet nad otázkou: Co dělá nejrychlejší bruslaře skutečně těmi nejrychlejšími? Maximální nebo také koncová rychlost či spíše výbušné zrychlení? A není to náhodou kombinace obojího? Lze analyzovat zejména zrychlení a maximální rychlost, někdy také uváděnou jako koncovou. Když porovnáme tyto dva parametry, generální manažeři, odborníci, skauti a trenéři kladou větší důraz na hbitost a zrychlení. Typickými představiteli bruslařů s vysokou maximální rychlostí jsou Carl Hagelin, Andrew Cogliano nebo Nathan MacKinnon, jedny z nejvýraznějších zrychlení mají Ovečkin, McDavid, Erik Karlsson či Taylor Hall, kteří výrazně nezaostávají ani v maximální rychlosti a tato kombinace je dělá ještě nebezpečnějšími. Pokud však chceme opravdu porovnávat a znát jednotlivé parametry bruslení, musíme je pečlivě otestovat v rovných podmínkách a zde jsem jednoznačně pro elektronicky měřené specializované testy, které rozdělují bruslařské dovednosti na menší části. Díky tomu z nich lze řadu věcí vyčíst.
Ukázka testování u profesionálních hráčů
A právě proto, kdybych si mohl od každého hráče něco vybrat, bych volil jednotlivé části takto: efektivní přímou jízdu od Jacka Eichela, oblouk a zrychlení v něm od Connora McDavida, klamavý pohyb v otevřeném bruslařském kroku, jaký umí Sidney Crosby, bruslení na malém prostoru se změnou směrů jako Patrick Kane, bruslení vzad, které předvádí Duncan Keith, hlad po kotouči a start na něj, jako má Alexandr Ovečkin, reakce v přechodech Erika Karlssona nebo laterální pohyb po modré Mikea Greena. Říkáte si „hraje se ale s pukem“. Co když budeme hodnotit pohyb s vedením kotouče, není bruslení spojené s vedením kotouče ještě důležitější parametr než pohyb bez něj?
Autorem textu je hlavní trenér akademie
NABÍDKA VÝUKOVÝCH CAMPŮ ZDE
