Převzato z časopisu Pro Hockey, autor: Jaromír Pytlík
Bruslařské téma jsem zakončil otázkou, zda bruslení s kotoučem není důležitější než bruslení bez něj? Většina trenérů se shoduje v klíčovém významu bruslení. Jenže ono je třeba jít víc do hloubky. Není to tak dlouho, co trenéři používali rčení, že hráč „má ruce, ale chybějí mu nohy“. Z mého pohledu to v drtivé většině platí obráceně. Hráči výborně bruslí, ale dáte jim puk a je po bruslení.
STICKHANDLING
Toto slovo se v hokejovém světě často a běžně používá, do češtiny bychom ho mohli přeložit jako ovládání hokejky nebo manipulace (práce) s ní. Na výraz „stickhandling“ nedám dopustit, neboť jsem ho použil před devíti lety v názvu svého prvního „domácího tréninkového“ videa, zachycujícího malého, tehdy pětiletého chlapce při tréninku právě „stickhandlingu“. A díky pozitivním ohlasům mu vděčím za to, že dnes trénuji.
VEDENÍ KOTOUČE
Proces učení techniky vedení kotouče začíná správným úchopem hokejky, základním postojem s neutrální pozicí kotouče a důrazem na periferní vidění, pokračuje driblingy, klamáním, kličkováním, krytím kotouče, příjmem přihrávky, přihráváním a končí přípravou pro zakončení. Vedení kotouče nelze chápat izolovaně, ale v provázanosti s herním myšlením a s rozhodováním v závislosti na vývoji hry, na zóně a situaci, ve které hráč vedení kotouče používá.
OD FORSBERGA KE KANEOVI
Technika vedení kotouče se do současné podoby rychle a výrazně vyvíjela, změnu způsobila netradiční řešení herních situací hráčů světové úrovně. Mezi ně řadím zejména Rusa Pavla Dacjuka, jehož „kousky“ přiváděly fanoušky k úžasu a soupeře ke vzteku. Právě díky své šikovnosti získal přezdívku „Kouzelník“. Pomyslnou štafetu šikovných rukou převzal američan Patrick Kane, jenž ukazuje ve svých videích někdy až těžko uvěřitelné věci. Jeho šikovnost se projevuje v zápasech na každém kroku. Zásadní milníky ve vývoji techniky vedení kotouče spatřuji i v legendárním blafáku Švéda Petera Forsberga na olympijských hrách 1994 v Lillehammeru či florbalové fintě z prostoru za brankou finského šikuly Mikaela Granlunda. V krytí kotouče při osobních soubojích dlouhodobě vyniká Kanaďan Sidney Crosby a nemohu opomenout ani Jaromíra Jágra, který je v tomto ohledu též výjimečný a dokáže reagovat na trendy již desítky let.
TRÉNUJEME SPRÁVNĚ?
Analýza současné hry ukazuje stále více skutečností, které je potřeba zohlednit v tréninku a jsou bohužel často opomíjené. Za zamyšlení stojí několik příkladů. Lední hokej je kolektivním sportem s řadou přihrávek, vyžaduje umět pracovat v režimu „přihraj a jeď“. Přesto většina cvičení na zdokonalení této dovednosti je bez přihrávek či zpracování, a nezapadá tak do konceptu hry. Průměrná doba, kdy profesionální hráč bruslí v plné rychlosti s pukem během hry, jsou přibližně dvě sekundy, pak většinou následuje změna směru jízdy spojená se změnou rychlosti, přesto se tento fakt v tréninku málo zohledňuje. Ve hře je velice efektivní nejen zrychlení, ale i zpomalení, čímž hráč vytvoří prostor pro uskutečnění své akce či myšlenky. Hráči se s kotoučem v utkání většinou pohybují ve skluzu na obou nohách a snaží se dosáhnout co největší stability v osobních soubojích. Přesto v trénincích často převažují cvičení bez tělesného kontaktu.
HRA NA MALÉM PROSTORU, DETAILY
V současném vrcholovém hokeji převažuje hra na malém prostoru. Některé analýzy ukazují, že až dvě třetiny času zápasu hrají všichni hráči v jedné zóně a v místech s velmi vysokým „provozem“ a řadou překážek. Z toho vycházejí požadavky na co nejlepší vedení kotouče, na periferní vidění, na dokonalé manévrování s výbušnými změnami směru se snahou získat čas, prostor či jinou výhodu pro tým. Pozastavím se nad otázkou: Co odlišuje ty nejlepší hráče právě v této dovednosti? Myslím si, že je to jednoznačně práce na detailech formou individuálních tréninků, pro které si hráči najímají dovednostní specialisty. Dále nemohu opomenout jednu z nejdůležitějších věcí a tou je chuť a vůle na svých dovednostech pracovat, protože právě tato cílevědomost je výsadou výjimečných.
Dnes můžete nalézt mnoho tipů, jak své dovednosti zlepšit. Existují i důmyslné tréninkové systémy, pyšnící se výchovou těch nejtechničtějších hráčů, které mají simulovat časoprostorový tlak a vybízet k novým, překvapivým řešením. Za mě je nejdokonalejším tréninkem kombinace individuálního tréninku s nácvikem detailů a hrou na malém prostoru, která nás nutí číst hru, reagovat, kombinovat, herně myslet. K tomu však potřebujete kvalitní tréninkovou skupinu či tým. Bez šikovných rukou se rozdíloví hráči neobejdou, díky nim jsou úspěšní, přehrávají soupeře, dávají góly…
